Prezidentské volby v USA 2008

Pracovníci zpravodajských médií filmují, fotografují a zpovídají kandidáta v novinářském autobusu během jeho cesty v předvolební kampani v Iowě v lednu 2004. © Reuters/Jim Bourg

Zpravodajství z prezidentské kampaně: pohled z novinářského autobusu

Jim Dickenson

Veterán politického žurnalismu přináší pohled do zákulisí života na cestě s kandidátem v americké prezidentské kampani a rozebírá, jako úlohu hraje reportér při zprostředkování kandidátových sdělení americkým občanům. Dny jsou náročné a nabité událostmi. Cenným zdrojem informací je personál kampaně a poradci, jestliže s nimi novinář udržuje dobré kontakty. A přestože zastávky na cestě kampaní se mohou stát rutinou, profesionální novinář musí být vždy připraven zvládnout neočekávané události a nejnovější zprávy. Jim Dickenson byl politickým reportérem deníku Washington Post.

Posledním bodem náročného dne předvolební kampaně je rozdávání stejně dlouhého harmonogramu na další den neboli „bible“, jak se mu říká, do všech rukou – novinářům, personálu, poradcům. Buď ho dostáváme, když vystupujeme z letadla, nebo ho najdeme zastrčený pod dveřmi hotelového pokoje. Typický den začíná nějak takhle:

• 6:15 Zavazadla v recepci.
• 7:15 Kandidát a skupina novinářů odjíždějí z hotelu do studia televizní stanice KXYZ-TV. 
• 7:30 Personál kampaně a tiskový štáb nastupují do autobusu jedoucího do restaurace Palm na pracovní snídani s Obchodní komorou a Rotary Clubem, která začíná v 8 hodin. 
• 7:45 Pětiminutové interview kandidáta s ranním moderátorem televize KXYZ Joe Smithem. 
• 7:50 Odjezd ze studia televize KXYZ do restaurace Palm.
• 9:00 Odjezd z restaurace Palm na letiště Avery Houston.

A tak to jde dál – spousta událostí a přesunů celý den. Ještě že se díky setkání se zástupci Obchodní komory a rotariány nemusíme alespoň starat o to, jestli stihneme zhltnout něco k snídani v hotelové kavárně. (Jedno železné pravidlo kampaně zní: jez, kdykoli máš příležitost, protože kvůli plánu dne můžeš o jídlo přijít.) A skupina novinářů, která jela do televize KXYZ, nám dá písemné podklady neboli zprávu o tom, co se tam řeklo a událo. Skupina novinářů jezdí na akce tam, kde čas, prostor nebo jiné důvody neumožňují účast celého tiskového štábu. Obvykle je v ní zpravodaj novinového deníku, televizní zpravodaj, reportér zpravodajského magazínu a zpravodaj tiskové agentury (AP nebo Reuters) a ve skupině se pravidelně střídáme.

Televizní kameramani natáčejí příjezd autobusu předvolební kampaně do Davenportu v Iowě, listopad 2004. © AP Images/Robert F. Bukaty

Bible je puntičkářsky podrobný dokument sestavovaný pracovníky kampaně, který každému umožňuje naplánovat si den; každý zpravodaj má jiné priority a projekty, na kterých pracuje. Co vypadá jako hlavní událost, pravděpodobný zdroj nových zpráv dalšího dne? Je v harmonogramu ponechán dostatek „času na zpracování“, abychom stačili napsat a odevzdat články, a je to v těch správných chvílích? Většina z nás má různé termíny uzávěrky v důsledku zeměpisné polohy redakcí a jednotlivých produkčních plánů našich organizací. Je tu nějaká událost, kterou můžu vynechat, abych se pokusil sehnat někoho z pracovníků kampaně, se kterými bych rád mluvil kvůli analýze, na které dělám?

Americká prezidentská kampaň je složitý, spletitý tanec mnoha lidí. Pro každého je to dlouhý, únavný proces, který některé vyčerpává více než jiné. Například kandidát, který se v primárkách umístí na třetím nebo čtvrtém nebo pátém místě, se snaží nacpat do dne více akcí, zvlášť v malých, ale rozhodujících státech, kterými jsou Iowa (první předvolební stranická schůze v zemi) a New Hampshire (první primárky), kde je „maloobchodní politika“ – kontakt s voliči tváří v tvář – nejen zásadní, ale také očekávaná.

PŘÍPRAVA NA KAMPAŇ

Dlouho předtím, než nastoupím do letadla, mám nastudované pracovníky kanditátovy kampaně. Kdo jsou ti placení konzultanti, mediální experti a volební poradci? Kdo jsou ti neplacení a neoficiální poradci, kteří jsou jako uznávaní dřívější političtí funkcionáři, aktivisté nebo „hlavičky“ (specialisté na určité oblasti politiky) vysoce vlivní?

Také už jsem se seznámil se strategií kampaně. Kolik úsilí v ní bude věnováno tradičním státům, kde probíhají primárky nejdříve, jako je například Iowa, New Hampshire a Jižní Karolína? Jak si kampaň poradí se „superprimárkami“, které proběhnou 5. února 2008 v tolika státech najednou – včetně takových vrtošivých států, jako je New York, Kalifornie a Florida – že mohou rozhodnout o prezidentském kandidátovi každé strany hned v ten den, devět měsíců před datem voleb? Ve kterých státech je kandidát silný a ve kterých slabý? Ve kterých oblastech každého státu jsou jednotliví kandidáti silní a slabí? Všechny tyto detaily jsou stavebními kameny nejdůležitějšího politického rozhodnutí, které američtí občané učiní – volby prezidenta.

My v tiskovém štábu jsme významným faktorem tohoto volebního procesu. Kvůli ochabující síle politických stran a současně rostoucímu významu primárních voleb se média stala monitorem rané etapy kampaní kandidátů. Naší úlohou je hodnotit jejich politiky; jejich osobní charakteristiky, jako je například inteligence, temperament, čestnost, úsudek, organizační schopnosti a přesvědčivost; a jejich vhodnost pro prezidentský úřad, pomáhat voličům učinit informovaná rozhodnutí v této zásadní věci. Tento úkol bereme velmi vážně už od doby, kdy v roce 1960 vyšel titul The Making of the President, proslulý bestseller Theodora Whitea o vítězné prezidentské kampani Johna F. Kennedyho proti Richardu Nixonovi.

PRÁCE SE ZDROJI

Pěstování kontaktů s personálem kampaně a konzultanty, kteří mohou být dobrými informačními zdroji, je nejvyšší prioritou politického zpravodaje. Je to neustále probíhající činnost, která spočívá v hodnocení charakterů, namlouvání a diplomacii. Klíčem je určit zdroje, které opravdu vědí, co se v kampani děje a které vám to řeknou, což je vzácná kombinace jak v kampani, tak v Oválné pracovně. Externí profesionální konzultanti se pro tento účel často hodí mnohem lépe než dlouhodobí osobní loajalisté, protože vědí, že pravděpodobně budou i v další kampani – stejně jako já, a jeden druhého potřebujeme.

Po ohlášení své kandidatury na prezidenta senátor John McCain cestuje se svou ženou a volebním štábem autobusem předvolební kampaně z Portsmouthu do Concordu v New Hampshire, duben 2007. © AP Images/Stephan Savoia

Dělám si také hodnocení neplacených poradců, kteří mají nějaký národní politický zájem spíše než profesní nebo osobní vklad do kampaně. Během jedné prezidentské kampaně demokratického kandidáta jsem se spřátelil s geniálním politickým aktivistou a veteránem z prezidentských voleb kennedyovských časů. Několikrát jsme spolu na cestě kampaní večeřeli a jindy si dali drink v baru. V určitém bodě se rozhodl, že už dál v kampani nedokáže snášet chyby a nesprávné výpočty. Protože mi věřil, že to podám správně a  neprozradím jeho totožnost, podal mi skvělý pohled do „zákulisí“ kampaně, což znamenalo, že jsem mohl použít informaci, ale nemohl jsem ho citovat ani uvést jeho jméno. Výsledkem byla jedna z nejlepších analýz volební kampaně, jaké jsem kdy napsal.

V roce 1988 jsem pracoval pro Washington Post a zajišťoval zpravodajství o tehdejším senátorovi, kterým byl Al Gore, když v tentýž den, na takzvané Velké úterý (Super Tuesday), uspořádalo primární volby několik jižních států najednou ve snaze zvýšit vliv regionu na prezidentskou nominaci. (Dařilo se mu tam, ale neměl už zdroje pro následující primárky v severních státech.) Gore se zastavil ve svém domovském státě Tennessee v nemocnici, která měla nové, nejmoderněji vybavené dětské oddělení. Tam se s námi setkal tehdejší guvernér státu Arkansas Bill Clinton a já jsem se rozhodl vypustit prohlídku nemocnice, abych udělal interview s Clintonem. Z dřívějších rozhovorů jsem věděl, že je vynikající a přístupný politický analytik, a interview opravdu stálo za to. Pro jistotu jsem se dohodl s kolegou z nekonkurenčního deníku na Středozápadě, že mu dám něco o Clintonovi a on zase na oplátku dá něco mně o prohlídce té nemocnice.

OČEKÁVÁNÍ NEOČEKÁVANÉHO

Bible určí, co je naplánováno, ale nemůže předpovídat tisíc a jednu nepředvídanou událost, k nimž nakonec bez výjimky dojde. Vždy musím být připravený zareagovat na neočekávané, což vyplývá ze samotné podstaty novinářského řemesla. Nový vývoj v Iráku. Nové opatření v kongresu k přistěhovalectví nebo zdravotní péči. Kandidát, který vypadl z primárních voleb své strany kvůli problémům s financováním kampaně. A tak dále.

Autor Jim Dickenson (vlevo) s redaktorem Lionelem Linderem v redakci listu the National Observer, 1972. Fotografii poskytl Jim Dickenson

Často jsou tyto zvraty vítané už proto, že zpravodajové i redaktoři začínají být unavení kandidátovou standardní „tumpachovou“ neboli kampaňovou řečí. Opakuje se na jedné akci za druhou před novým a novým obecenstvem, ale nás reportéry nutí neustále hledat nové náměty zpráv nebo psát tematické a analytické články. Během jedné kampaně jsem napsal a odevzdal článek, který jsem považoval za vynikající, protože v němž hlavní události jednoho dne kampaně báječně ilustrovaly stanovisko kandidáta ke třem zásadním věcem. Byl jsem na ten článek patřičně hrdý a odevzdal ho ve velkém předstihu před uzávěrkou. Na další akci však můj kandidát podotkl, že jeho protivník zahájil svou nynější kampaň pochybným tvrzením, že příčinou mlhy a smogu v pohořích na východě Spojených států je oxid uhličitý, který vydávají listy stromů, čímž spustil kritickou diskusi o jeho politice životního prostředí. Několik dalších dnů jsme pak psali do úmoru, abychom o tom podali zpravodajství, a mé horlivé literární úsilí z předchozích dnů tak zapadlo kvůli něčemu, co jsem považoval za nesmysl.

S novější technologií přenosných počítačů a vymoženostmi typu blackberry, mobilních telefonů a tak podobně jsme v čím dále větší míře schopni předvídat vývoj dokonce i tehdy, když jsme právě na cestě. Můžeme sledovat zprávy tiskových agentur a webové stránky dalších zpravodajství. Nemusíme shánět pracovníky kampaně a poradce, abychom získali reakce na nejnovější události, protože nás většinou předběhnou e-mailem. Odevzdávání článků z cesty před uzávěrkou bylo možná obtížné v dobách před počítači a modemy, ale komunikace s domovskou redakcí je dnes celkem konstantní a okamžitá, když máme mobilní telefony, bezdrátový přístup k internetu a vysokorychlostní modemy pro odesílání a stahování článků, poznámek a podkladových materiálů v našich laptopech. Nová technologie, včetně satelitů, samozřejmě také usnadnila život televizním štábům, pro něž logistika včasného odevzdání filmu a pásky do domovského studia před večerními zprávami bývala den co den noční můrou.

Nová technologie však znamená více práce. Od reportérů organizací, které mají internetové stránky a rozhlasové stanice, se očekává, že nejnovější články budou odevzdávat během dne. A z technických důvodů, které nikdo z nás ještě nepochopil, se po zavedení počítačů do redakce uzávěrky prvních vydání v obou hlavních denících, kde jsem pracoval, tedy Washington Star a Washington Post, posunuly o hodinu kupředu, na sedmou hodinu večer místo původní osmé. Znamená to také, že vás redakce může kdykoli zastihnout s opravdu pitomým námětem na článek.

Je to skvělý život, pokud vám neubývají síly. Je to život pro mladé a silné, kteří dokážou pracovat 16 hodin denně a odložit večeři na jedenáctou večer. Když jsem byl mladší a ještě chlapák (asi tak do padesátky), považoval jsem to za zocelující výzvu.

Jedna z nejčastějších poznámek, kterou jsem slýchal od lidí, když zjistili, že dělám novinařinu, byla: „To zní zajímavě. To se musíte dozvědět každý den něco nového.“ „Ano,“ odpovídal jsem a říkal si přitom: „to vůbec nemáte představu.“

Názory vyjádřené v tomto článku nemusejí vyjadřovat názory nebo politiku vlády Spojených států amerických.