proslovy

Projev k účastníkům 23. světového kongresu Československé Společnosti pro vědu a umění

26. června 2006, České Budějovice

Pane prezidente Rechcígle, pane prorektore Papoušku, vaše excellence, vážení hosté, dámy a pánové:

Je pro mne velikou ctí, že mohu jménem Spojených států oslovit tento světový kongres, neboť vaše organizace může být právem hrda na svou práci zaměřenou na hledání objektivní pravdy, svobodné šíření myšlenek a podporu kontaktů mezi národy.

Pozvali jste mne, abych zde pohovořil o současném stavu vzájemných vztahů mezi Spojenými státy a Českou republikou. Mohu proto s velikou radostí prohlásit, že tyto vztahy jsou pevné a s každým dnem sílí.

Budu tedy hovořit o vzájemných vztazích našich zemí, zároveň se ale chci hlouběji věnovat i jiné otázce, totiž důvodu, proč je naše spolupráce tak dobrá. Pan velvyslanec Kolář, který tak vynikajícím způsobem slouží České republice ve Washingtonu, mi jistě dá za pravdu, že česko-americké vztahy přesahují rámec pouhé diplomacie a jdou stejně hluboko jako snažení, které je náplní práce vaší organizace, na jejímž kongresu jsme se sešli.

Stejně jako se dnes scházíme zde, pracují Češi i Američané bok po boku po celém světě v zájmu svobody, stability a bezpečnosti. Od Iráku, Afghánistánu a Kosova až po Pákistán a asijské země postižené ničivou vlnou cunami Češi a Američané dokazují své odhodlání učinit ze světa místo, kde se bude lépe žít všem lidem.

Spojené státy a Česká republika zaujímají stejné stanovisko v otázce rozvoje demokracie. Česká republika si zcela zaslouženě vydobyla uznání jako země, která se zastává slabých a zasazuje se o ochranu všech, jejichž lidská práva jsou pošlapávána, jak se to děje například na Kubě, v Bělorusku v Barmě či v Severní Koreji.

Česká republika, která je sama hlasem svobody, umožňuje zároveň zaznít dalším takovým hlasům. Z horního konce Václavského náměstí v Praze volá Rádio Svobodná Evropa a Rádio Svoboda po demokracii, lidských právech a svobodě v mnoha částech světa. To, co české nevládní organizace jako například Člověk v tísni dělají v zemích, kde si lidé nemohou svobodně zvolit svou vládu, patří k nejefektivnějším nástrojům podpory transformačních změn.

Partnerství Čechů a Američanů se stalo něčím zcela přirozeným a proto hodláme v této spolupráci pokračovat na celém světě, a to jak bilaterálně, tak v rámci organizací jako OSN a NATO.

Když přemýšlím jak o úkolech, jež před námi stojí dnes, tak o těch, které nás čekají v budoucnosti, nechávám se inspirovat zkušenostmi, které sdílíme ve vztahu k minulosti. Za svou identitu, za to, jak nahlížíme sami sebe, vděčíme společné minulosti, protože charakter obou našich národů pomáhaly utvářet jak tíhy druhé světové války a jizvy studené války, tak i radost ze společného vítězství, když se do střední Evropy navrátila demokracie.

Jestliže říkáme, že Spojené státy a Českou republiku spojuje partnerství, musíme se také ptát, čím to je, že spolupracujeme tak dobře, a co nám zaručuje, že tomu bude i nadále? Jsem pevně přesvědčen, že jednota vycházející se společných cílů dneška se promítne i do budoucnosti, protože sdílíme ty nejzákladnější hodnoty. Když v roce 2002 navštívil Prahu prezident Bush, začal svůj projev konstatováním, že „Ameriku a Evropu spojují nejhlubší základy naší kultury, které vyvěrají z přesvědčení, že člověk musí mít možnost vést svůj každodenní život lidsky důstojným, způsobem a že je to lidské svědomí,. které posunuje dějinný vývoj kupředu.” Tato myšlenka není samozřejmě nová a není také nějak specificky americká. Byla vyslovena už v minulosti a právě zde, neboť to byl Masaryk, kdo prohlásil, že demokracie není pouze věcí politiky, ale i morálky, a té především.

Spojené státy a Česká republika se v dnešním světe těmito principy řídí. Obě naše země je považují za morální imperativ, jenž musí vláda naplňovat, abychom svět učinili lepším. Cituji jednoho z českých znalců politiky, když říkám, že zahraniční politika, kterou neurčují zásady, je zahraniční politika diktovaná jen zájmy. A proto se ptám, zda by se svět skutečně podařilo zlepšit, kdybychom se všichni řídili jen svými zájmy, bez ohledu na vyšší hodnoty?

Dnešní diktátoři, ať už na Kubě či v Bělorusku, už nemají proti sobě opozici představovanou pouze Spojenými státy, ale zásadovou mnohonárodní opozici, které často udávají tón představitelé zásadové politiky České republiky. Právě proto Tálibové, kteří by v Afghánistánu rádi znovu zavedli vládu teroru a útlaku, musí čelit příslušníkům zvláštních sil americké a české armády, kteří bok po boku bojují za prosazení našich společných cílů. Vítězství Tálibánu nesmíme připustit a musíme v boji pokračovat, protože Spojené státy s Českou republikou a dalšími spojenci sdílejí hluboké přesvědčení, že způsob vlády, který chtějí Tálibové nastolit, je naprosto nepřípustný.

Žádný vztah není prostý rozporů a nikdo, ať už na této či na opačné straně Atlantiku, není dokonalý. A právě proto, že jsme si tak blízcí, se někdy stává, jako kdybychom vnímali jenom své odlišnosti. Když jsem se ujímal své diplomatické mise v České republice, probíhala právě vášnivá debata o tom, co všechno Evropu a Spojené státy rozděluje, a k jejich budoucí spolupráci vyvstávalo množství otázek. Všichni víme a jsme velice rádi, že tyto rozpory se z valné části vyřešily, takže můžeme být svědky nového posilování transatlantického dialogu o všech hlavních problémech naší doby. Je třeba říct, že v nejtěžších chvílích stáli naši nejvěrnější spojenci vždy při nás, a proto zde musím zdůraznit, jak důležitou roli Česká republika a některé z dalších nových členských států EU sehrály při překonávání rozporů v americko-evropských vztazích. Vím také, že Praha je myšlence zachování a dalšímu upevňování transatlantických vztahů oddaná stejně jako Washington.

Řečeno velmi prostě a krátce, spojenectví Spojených států a České republiky je zcela přirozené. Naše národy si velice dobře rozumějí a sdílejí stejný náhled na dějiny, stejné demokratické hodnoty, propojené hospodářství. Proč věřím, že takové vztahy přetrvají i v budoucnosti? Přestože časy druhé světové a později i studené války pro čím dál větší část obyvatelstva našich zemí představují už jen blednoucí historii a zeměpisně nás dělí velká vzdálenost, jsem přesvědčen, že naše partnerství přetrvá, jelikož jak nás naučila historie, mezinárodní vztahy vždycky vyrůstají ze vztahů osobních. Vlády přicházejí a odcházejí (jak vám v uplynulých týdnech jistě neuniklo), ale lidé a jejich přátelství je něco, co má charakter daleko trvalejší. A jsou to právě svazky mezi lidmi, které budou vždy živit přátelství našich národů.

Spojené státy jsou součástí života České republiky a Češi jsou zároveň součástí americké zkušenosti. To, co jsem teď řekl, bych chtěl ilustrovat na jednom velice konkrétním případě. Týká se obyčejného šestadvacetiletého Američana, který se jmenuje Randy Weissman a má rád lední hokej. Právě na jeho osobě list The New York Times letos v únoru poukázal na propojenost života našich zemí. Pan Weissman má celosezónní permanentku na zápasy New York Rangers, ale chodí na ně v dresu českého mužstva. Když bylo do českého olympijského družstva povoláno celkem pět hráčů Rangers, odvezli si i sympatie svých newyorských fanoušků. „Já samozřejmě fandím amerického týmu,“ řekl Randy reportérovi, „ale jakmile vypadne ze soutěže, stává se ze mě absolutně český fanoušek.'' A takových jako Randy je víc.

Naše země však nespojují jen slavní a výjimečně nadaní jedinci, ale také mnoho zcela obyčejných lidí. Letos navštíví Ameriku na 50 000 Čechů, kteří v žádné nejvyšší lize nehrají. Zavítají prakticky do všech států Unie a setkají se s miliony Američanů. Přes tři tisíce nejlepších českých studentů stráví v USA celé léto a bude v rámci programu J1 v Americe pracovat a cestovat a tím pádem poznávat Ameriku a Američany hlouběji, než jim kdy může zprostředkovat jen studium.

Nejlepším možným základem pro budoucí vztahy našich zemí je osobní zkušenost. Naše národy se již začínají znát, tento proces bude pokračovat a naše vzájemné poznání se bude prohlubovat. Chci zde znovu prohlásit, že se budu snažit, abych přispěl k ulehčení formalit pro Čechy, kteří chtějí do USA přicestovat jako turisté, za účelem studia či v souvislosti se svým povoláním či obchodem. Naše politika je jasná. Současná americká vláda chce, aby Češi mohli do Spojených států cestovat bez víza, a dělá vše, aby se jim této možnosti dostalo. Jak minulý týden ve Vídni řekl náš prezident, je odhodlán bezvízového styku pro občany nových členských zemí dosáhnout na základě sledování konkrétní cestovní mapy.

Letos také očekáváme, že Českou republiku navštíví na 350 000 Američanů, a vůbec se nedivím, že někdy máte pocit, jako kdyby byli rozhodnutí přejít po Karlově mostě všichni najednou! Pokud vás ale mohu nějak utěšit, pak vězte, že pracovníky naši ambasády zase straší hrůzná představa, že každý z oněch 350 000 Američanů nám jde nahlásit ztrátu cestovních dokladů. Všichni Američané, kteří sem přijedou, poznají zdejší život a budou se domů vracet s krásnými vzpomínkami na tuto zemi a její obyvatele. A budou to vzpomínky, jež žádné politické větry budoucnosti nemohou jen tak ochladit.

Závěrem mi dovolte zopakovat, že česko-americké vztahy jsou pevné a mají hluboké kořeny. Přetrvávají, protože sdílíme stejný náhled na svět, a přetrvají i v budoucnosti, protože ti, co přijdou po nás, budou tyto vztahy rozvíjet dalším rozšiřováním vzájemného porozumění. Jsem pyšný, že jsem k němu měl možnost přispět i já, a těším se, jak se naše vztahy budou rozvíjet.

Rozloučím se s vámi českým příslovím, které říká, že člověk se nemusí obklopovat plotem, má-li kolem sebe dobré přátele. Spojené státy se podílejí na ochraně  České republiky, Česká republika se zase podílí na ochraně Spojených států. A jsem velice rád, že společnými silami pomáháme chránit svět.

Děkuji za pozornost.