protiraketová spolupráce

Západ potřebuje účinný obranný systém

Komentář Condoleezzy Rice a Roberta Gatese
26. dubna 2007

Šestnáct let po skončení studené války nejsou transatlantické společenství a Rusko soupeři. V řadě věcí jsme dokonce partnery. Čelíme společným výzvám, z nichž jednou z  nejvážnějších je možnost, že některý z nepředvítalených států použije balistické střely s nukleárními hlavicemi nebo jiné zbraně hromadného ničení k vydírání nebo dokonce k útoku. Nedělejme si iluze: stojíme před skutečnou hrozbou.

Navzdory všem našim snahám, jako byl například úspěch v Lybii nebo likvidace sítě A.Q. Khana, se arzenál zbraní hromadného ničení a raketový potenciál stále šíří. Upřímně doufáme, že se nám podaří vyřešit komplikované vztahy se Severní Koreau a Íránem diplomatickou cestou. V jednáních s Pjchonghangem již došlo k určitému pokroku a přesto, že Teherán stále vzdoruje mezinárodnímu tlaku, i zde jsou patrné výsledky společného diplomatického úsilí.  

Úspěch však zaručit nemůžeme a každá vláda má zodpovědnost za ochranu svých občanů. Strategie "vzájemného zničení" z dob studené války ztratila v dnešním světě svou logiku.  Nyní stavíme naši bezpečnost na něčem jiném, než na premise, že musíme být schopni zničit dřív, než budeme zničeni sami. Musíme si uvědomit, že raketová hrozba z Iránu je čím dál reálnější a že ohrožuje nejen Spojené státy, ale také Evropu a Rusko. Lze jen přepodkládat, že podobné hrozby se objeví i v příštích letech.

S ohledem na tyto nové skutečnosti vyvíjíme přiměřenou raketovou obranu. Našim cílem je rozmístit systém, tak aby byl schopný bránit nejen Spojené státy a jejich jednotky, ale také naše přátele a spojence.

Mluvíme o transatlantické společnosti, protože jsme pochopili, že naše společná bezpečnost je nedělitelná. Pokud nebudou v bezpečí naši spojenci, nebude bezpečná ani Amerika. Amerika nemůže jít do tohoto projektu osamoceně. Abychom zajistili naši společnou bezpečnost, musíme vybudovat obranu s předstihem.

V této souvislosti jsme oslovili některé naše spojence s nabídkou umístění prvků protiraketové obrany: deseti protiraketových střel v Polsku a radarového zařízení v České republice. Spojené státy sice mohou chránit své území bez těchto zvažovaných zařízení, jejich rozmístění nám ale umožní rozšířit protiraketovou ochranu na většinu Evropy a zároveň zvýšit ochranu území USA.

Naše strategie spočívá ve zlepšení schopnosti vypátrat a bránit se raketovému útoku a v konečném důsledku tento útok odvrátit. Tímto způsobem protiraketová obrana přispívá ke stabilitě, jak se ukázalo loni v létě, když jsme v reakci na severokorejské přípravy na vypuštění raket  poprvé spustili náš systém. Díky protiraketovému systému měla naše vláda k dispozici větší škálu možností, jak reagovat na potenciální útok. Efektivní obrana navíc snižuje chuť zemí pořídit si vlastní rakety, protože zmenšuje hodnotu vojenského využití těchto zbraní a podporuje tak náš cíl zabránit jejich šíření.  

Od počátečních programů a testů z 80. a 90. let jsme urazili kus cesty. Od roku 2001 bylo z 34 pokusů s interceptory 26 zásahů úspěšných. A ze 16 testů jich bylo 15 úspěšných v posledních několika letech. Vzhledem k tomuto příznivému vývoji jsme přesvědčeni o tom, že tento systém bude fungovat, a že bude představovat praktické řešení, jak čelit novým hrozbám 21. století.  

Systém, o kterém mluvíme, má omezený účinek a střely navíc nemají žádné hlavice. Je zaměřen proti nepříteli s omezenou výzbrojí, který by nás chtěl vydírat, zasívat v našich zemích chaos či podrývat naši vůli. 

Vývoj takového omezeného systému je možný. Jeho kritici by měli být realističtí: tento systém je k ničemu proti obrovskému jadernému arsenálu balistických střel, jaký vlastní například Rusko. Řeči o novém „závodu ve zbrojení“ s Ruskem jsou anachronismem a nemají nic společného s realitou: ve smyslu Moskevské smlouvy snižují Amerika i Rusko počty svých nukleárních hlavic na nejnižší úroveň za poslední desetiletí. 

Bezpečnost by měla být - musí být - projednávána společně a multilaterálně.  To je důvod, proč Spojené státy v posledních několika letech široce konzultují své plány s Ruskem a svými aliančními spojenci v Moskvě, uvnitř NATO nebo například 19. dubna v Radě NATO-Rusko.  NATO i Rusko mají v posledních sedmi letech v oblasti protiraketové obrany bojiště dobré pracovní vztahy.  Předpokládáme, že spolupráce v rámci NATO a s Ruskem bude nejen pokračovat, ale bude ještě rozvinutější.

President Bush znovu ujistil prezidenta Putina o našem odhodlání spolupracovat s jeho zemí na protiraketové obraně a 17. dubna v Moskvě navrhla americká delegace ruské straně nové možnosti partnerství právě v této oblasti.  V návaznosti na tyto iniciativy dále rozvíjíme naše plány s Ruskem.  Ministr Gates navštívil Rusko v úterý 24. dubna a ministryně Riceová uskuteční návštěvu Ruska příští měsíc.

Naše společná obrana je pro nás příliš důležitá, aby padla za oběť zastrašování, heslům z minulosti nebo pokusům vrazit klín mezi spojence. NATO má v protiraketové obraně určitou úlohu, stejně tak jako bilaterální dohody mezi Spojenými státy, našimi spojenci a doufejme také s Ruskem.

Všichni čelíme nově vznikací společné hrozbě a Spojené státy navrhují praktické řešení této situace.  Především Evropa, vzhledem ke svým historickým zkušenostem, by si měla uvědomovat, že čas na spolupráci je nyní, ne až hrozba bude bezprostřední. 

Condoleezza Rice je ministryní zahraničí USA, Robert Gates ministrem obrany.