Velvyslanec

Rezidence velvyslance

The Ambassador's Residence

Rezidenci velvyslance USA v Praze postavil koncem dvacátých let dvacátého století, během krátkém období rozkvětu první Československé republiky, Otto Petschek, hlava jedné z nejbohatších rodin v zemi. Petschekovi byli německy mluvící židovská rodina a většina jejich bohatství pocházela z vlastnictví uhelných dolů a z bankovnictví.

Když se sídlo stavělo, rodina bydlela v domě, kde je v současnosti rezidence zástupce vedoucího mise. Prarodiče Petschekovi tam dále bydleli i potom, co se ostatní členové rodiny nastěhovali v zimě 1929 – 1930 do nového domu. Sousední dům pro zaměstnance obývali další příbuzní rodiny. Otto Petschek onemocněl a zemřel v roce 1934.

V roce 1938, když už bylo jasné, že nacisté ohrožují mír v Evropě a zejména v Československu, Pečkovi (syn a tři dcery) prodali svůj majetek v Československu a odjeli do Spojených států, kde členové rodiny žijí dosud. Dvě z dětí navštívily Prahu a dům, kde trávily své mládí, a konstatovaly, že se tam změnilo jen velmi málo.

Když nacisté obsadili Prahu, zabavili dům a až do května 1945 to byla rezidence generála Toussainta, který stál v čele německé armády okupující Prahu. Během tohoto sedmiletého období zde bylo ubytováno značné množství nacistických spolupracovníků a vojáků.

Po vyhnání Němců z Prahy obsadila rezidenci na několik dní Sovětská armáda. Její pobyt byl natolik krátký, že nemohlo dojít k velkým škodám, přesto bylo zničeno nebo odcizeno několik cenných kožichů, večerních toalet, kusů porcelánu a stříbra.

Dalším uživatelem byl Československý generální štáb, který v objektu měl své ústředí. Když majetek využívaly armády Německa, Sovětského svazu i Československa, dělalo se pro jeho údržbu jen málo.

V září 1945 americký velvyslanec Laurence Steinhardt rezidenci pronajal od československého Ministerstva národní obrany. Podle podmínek nájemní smlouvy se nájem měl každoročně prodlužovat a ministerstvo se zavázalo provádět jisté opravy. Ministerstvo národní obrany nemovitost převedlo na město Prahu, ale správa města nechtěla závazky spojené s tímto převodem přijmout.

Ačkoliv velká část zařízení rezidence je původní, některé kusy pocházejí z konfiskátů. V roce 1948 převzal Úřad předsedy vlády Československé republiky stovky nemovitostí po vyhnaných sudetských Němcích i jiných. Nábytek a zařízení z těchto majetků byly často rozděleny mezi existující sídla v Praze.

Zařízení, které obdržela vláda USA, bylo umístěno do kanceláře zastupitelského úřadu a rezidence. Když se pak jednalo o americkém odkupu Petschekovy vily, velvyslanec Steinhardt zahrnul všechno zařízení získané od československé vlády do prodejní smlouvy.

Rezidence, dům zástupce vedoucího mise a dům pro personál byly zakoupeny 20. června 1948 za 1 570 000 dolarů. Současně byla odkoupena i budova generálního konzulátu v centru Bratislavy za 150 000 dolarů. Za československou vládu smlouvu podepsal ministr financí. Tyto náklady v celkové výši 1 720 000 dolarů za všechny nemovitosti neznamenaly pro americkou vládu žádný finanční výdaj.  Celá částka se odepsala od zbývajícího majetkového dluhu československé vlády vůči vládě USA.

Když k moci nastoupili v roce 1948 komunisté a následně se ostře zhoršily americko-české vztahy, veškerá aktiva a platby byly zmrazeny a československá vláda přestala platit zbývající majetkové dluhy. Celý tento účet spolu s různými dalšími dluhy a finančními nároky byly zahrnuty do tzv. Gold Claims Agreement (Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou USA o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek) uzavřené roku 1982 mezi USA a Československem. Takže díky způsobu, jakým se nakonec dluhy a nároky vypořádaly, podařilo se rezidenci získat, aniž americké státní pokladně vznikla skutečná ztráta. Rodina Petscheků uplatnila nárok na náhradu za svou nemovitost a dostala od české vlády kompenzaci, kterou považovala za přiměřenou.

O rezidenci koluje nepřeberné množství historek a je těžké rozlišit, co je pravda a co je fikce. Například o vnitřním bazénu se říká, že se používal pouze jednu zimu. Když v něm plavala jedna se sester Petschekových, dostala zápal plic a málem zemřela, takže její otec nařídil, že bazén se už nikdy nesmí používat. Jiná verze uvádí, že do něj skočil jiný člen rodiny a zlomil si nohu, což vedlo k onomu otcovskému nařízení. Další vysvětlení, proč se bazén nepoužíval, je méně dramatické, ale pochází od člena rodiny, totiž že vyhřívání bazénu bylo příliš drahé dokonce i pro majitele uhelných dolů. Jiný příběh se týká oddaného majordoma Petschekových, který bydlel v domku u brány rezidence (dnes tam bydlí personál velvyslanectví). Když rodina odjela do Ameriky, majordomus zakopal rodinné stříbro vzadu v zahradě a ponechal je tam až do roku 1948, kdy rezidenci koupila americká vláda. Tehdy ho znovu vykopal a předal velvyslanci Steinhardtovi jako představiteli země, v níž Petschekovi založili svůj nový domov.

V období komunismu a zejména v osmdesátých letech rezidenci často navštěvovali disidenti, které zvali velvyslanci William Luers, Julian Niemczyk a další na setkání a společenské akce pořádané Spojenými státy. Prezident Václav Havel popisuje, jak byl zatčen dva bloky od rezidence na cestě domů z jedné takové akce.

Dům byl navržen a postaven bez pokojů pro hosty. Vlastní byt pana Petscheka (dnes byt jednoho ze zaměstnanců velvyslanectví) byl v nejvyšším poschodí. Rodina žila v prvním patře a místnosti v přízemí byly určeny pro přijímání hostů, jako je tomu i dnes.