proslovy

Proslov p. Briana Greena, zástupce náměstka ministra obrany USA pro politiku související s otázkami ozbrojených sil, 19. října 2006

"POLITIKA A PRAXE PROTIRAKETOVÉ OBRANY USA PRO 21. STOLETÍ"

Úvod

Dobrý den. Úvodem bych rád poděkoval hostitelům za to, že mi poskytli možnost promluvit zde v České republice na téma americké politiky v otázkách protiraketové obrany.
Je to téma, které nabývá na aktuálnosti a důležitosti právě dnes s ohledem na současnou situaci ve vztahu ke Střednímu východu a Severní Koreji a rovněž i probíhajícím rozhovorům mezi USA a řadou jejich spojenců, včetně vlády České republiky, o budoucí spolupráci v oblasti protiraketové obrany.

Jak většina z vás bezpochyby ví, rostoucí počet balistických střel ve světě vedl Spojené státy k vybudování omezeného systému obrany vlastního území proti útoku střel dlouhého doletu. Zároveň se Spojené státy zavázaly rozšířit tento systém obrany tak, aby chránil i jejich přátele a spojence. Proto jsem se rozhodl vás dnes zasvětit podrobněji do úvah, jež těmto strategickým rozhodnutím předcházely.

Letošního 4. července odzkoušela Severní Korea sedm balistických střel různého doletu. Jedna z raket, kterou vyvíjí a kterou také testovala, konkrétně Tepodong 2, je potenciálně schopná zasáhnout i území Spojených států. Všechny tyto střely pak bez výjimky představují hrozbu pro severokorejské sousedy a další země v regionu. Zmíněné zkoušky svých raket Severní Korea provedla přes nesouhlas mezinárodního společenství a riziko, že se dostane do izolace.

A pouze před několika málo dny Severní Korea znovu navzdory postoji mezinárodního společenství provedla pokusný jaderný výbuch. Tento ekonomicky nevýkonný, avšak nevypočitatelný a veskrze nepřátelský stát zcela cílevědomě pokračuje ve snaze opatřit si zbraně hromadného ničení i jejich nosiče. Je to situace, která zavdává důvod ke značným obavám nejen Spojeným státům.

V červenci a srpnu tohoto roku vypálili příslušníci Hizballáhu na území a jedno z plavidel státu Izrael tisícovky raket a řízených střel. Skutečnost, že k technice a zbraním tohoto typu má přístup nestátní subjekt, je rovněž podnětem k vážnému zamyšlení. Není totiž jediný důvod věřit, že se země jako Írán v dodávkách techniky a zbraní nestátním subjektům, jako je Hizballáh, omezí jen na typy, jejichž použití jsme byli svědky v průběhu uplynulých měsíců. Také Írán ve svém jaderném programu i ve vývoji balistických střel s dlouhým doletem pokračuje navzdory nesouhlasu mezinárodního společenství. Potenciální spojitost zbraní hromadného ničení, prostředků jejich dopravy na velké vzdálenosti a ochotou poskytnout sofistikovanou zbrojní techniku nestátním formacím, které si berou na mušku civilní obyvatelstvo, nelze ignorovat, protože představuje obrovské nebezpečí.

Tyto události charakterizují zásadní posun, k němuž v oblasti mezinárodní bezpečnosti došlo. Pole studené války, v níž se Spojené státy v zásadě potýkaly jen s problémem, jak udržet na uzdě a odstrašit Sovětský svaz, vystřídala krajina daleko nepřehlednější, v níž existují výraznější nejistoty a nebezpečí, a budoucí hrozby se hůř předvídají. Odstrašování, na které jsme ve snaze předejít válce se Sovětským svazem tak silně spoléhali, je v tomto prostředí daleko složitější. Nejenže se nebezpečí nesnadněji předpovídají, ale naši protivníci jako Severní Korea jsou schopni jednat a také jednají daleko nevyzpytatelnějším a nepředvídatelnějším způsobem. Právě v kontextu této situace bych rád pohovořil o tom, jak raketová obrana zapadá do širší koncepce americké obranné strategie včetně posílení spolupráce ve vztazích zajišťujících naši bezpečnost. Chci vás rovněž seznámit s perspektivami v oblasti protiraketové obrany jakožto klíčové schopnosti umožňující Spojeným státům, jejich spojencům a přátelům čelit hrozbám, jež přináší 21. století.

Začněme pohledem na balistické střely v rámci dnešního bezpečnostního prostředí. Pokud jde o tyto střely v období po první válce v Perském zálivu v roce 1991, hovořilo se hodně o „revoluci ve vojenství.“ Relativně snadné vojenské vítězství koaličních sil nad jednou z největších armád světa se zdálo potvrzovat myšlenku, že dramatické pokroky v informační technice zahajují ve vedení války novou éru, v níž množství a mohutnost vystřídá rychlost a přesnost.

Byla to pravda, a my ve Spojených státech jsme skutečně rozhodnuti transformovat naše ozbrojené síly tak, aby tohoto vývoje využily ke své výhodě. Avšak jak už to bývá se všemi revolučními jevy, tyto záležitosti nejsou otázkou jediného prostého proudu, z něhož by čerpalo jen několik států. Při pohledu z jiné perspektivy lze říci, že vojenská transformace zahrnuje i to, že balistické střely se dostanou i do rukou našich současných a případných budoucích protivníků, kteří tyto střely i zbraně hromadného ničení berou jako nové prostředky zastrašování a vedení války.

Hrozbu, že Spojené státy, jejich přátelé a spojenci budou napadeni balistickými střelami, určuje několik faktorů. Zaprvé jde o to, že balistické střely a technika nutná k jejich výrobě jsou dnes na globálním trhu volně k dostání. V současné době disponuje balistickými střelami nějakých 25 států. Některé z nich vyvíjejí kapacity pro jejich výrobu a v konečném výhledu i pro export. Mnohé z těchto států pokračují ve vývoji s ohledem na velikost, dolet a přesnost těchto arzenálů, a zároveň usilují i o jaderné, biologické či chemické zbraně. To jen potvrzuje souvislost mezi programy zaměřenými na vývoj balistických střel a zbraní hromadného ničení (ZHN). Do skupiny těchto zemí patří některé z nejagresivnějších a nejnezodpovědnějších států světa jako Severní Korea či Írán.

Zadruhé je třeba si uvědomit, že za vývojem balistických střel a ZHN stojí mocné a vytrvalé zájmy. Tyto motivy z větší části vyvěrají z toho, že jsou vnímány jako užitečné a viditelné nástroje národní vojenské síly a geopolitického vlivu. Balistické střely nesoucí ZHN představují schopnost, které je možno využít ve snaze o dosažení regionální hegemonie prostřednictvím zastrašení regionálních protivníků. Mají obzvláštní výhodu v tom, že je možné se jim jen těžko bránit a potenciálně rozhodující výhody, které USA a NATO mají v oblasti konvenčního vojenského potenciálu, mohou negovat tím, že jim znemožní intervenovat ve prospěch některého ohroženého státu.

Kromě toho změny v mezinárodním bezpečnostním prostředí zesilují hrozby, jež tyto zbraně představují. Během studené války byly balistické střely obecně považovány za strategická aktiva coby nosiče jaderných zbraní, jejichž použití přicházelo v úvahu jen v absolutně výjimečných případech. Tato zdráhavost, pokud jde o užití balistických střel, posílená i tlakem silných psychologických bariér geopolitických úvah studené války, se od osmdesátých let 20. století zcela vytratila. Od poloviny osmdesátých let nalezly balistické střely použití v přinejmenším deseti konfliktech, např.:

·     V osmdesátých letech během války Íránu a Iráku vypalovaly obě strany řízené střely na hlavní město protivníka ve snaze podrýt „válkou měst“ morálku civilního obyvatelstva;

·     Libye v odpovědi na americký nálet na Tripolis v roce 1986 odpálila balistické střely proti americké základně na italské půdě;

·     Irák v průběhu první války v Perském zálivu odpaloval střely proti civilním cílům v Izraeli, aby se jeho zatažením do války pokusil narušit soudržnost Koalice, a používal je i pro útoky proti vojenským i civilním cílům v Saúdské Arábii s cílem narušit vojenské operace koaličních sil a zastrašovat saúdskoarabskou vládu i obyvatelstvo. Za nejrozsáhlejší ztrátu na životech, jež americké síly v tomto konfliktu utrpěly v jednom incidentu, může irácká raketa, která zasáhla ubytovací prostory americké armády a zabila najednou 28 lidí.

Použití balistických střel k vojenským a nátlakovým účelům nikterak nepolevuje. Severní Korea například v roce 1998 vypálila bez předchozího varování raketu, jejíž dráha vedla nad Japonskem, a jak jsem již řekl, letošního 4. července vypustila sedm raket různého doletu. I když ptát se na důvody jednání člověka, jako je Kim Čong-Il, znamená vždy spíš hádat než racionálně uvažovat, samotná skutečnost, že k vypuštění těchto střel došlo v den našeho státního svátku, Dne nezávislosti, evidentně naznačuje, že to mělo být varování jak Spojeným státům, tak spojencům v regionu.

Již jsem se také zmínil, že v červenci a srpnu vypálil Hizballáh na Izrael tisícovky raket krátkého dostřelu, které mu dodal Írán. Hizballáh přitom může mít v Libanonu v záloze také íránské střely většího doletu. Štědrost, s níž Írán poskytuje jiným rakety krátkého doletu, a skutečnost, že ve válce s Irákem používal balistické střely, jen podtrhují význam jeho pokračujícího úsilí zaměřeného na vývoj raket dlouhého doletu a ZHN.

Íránský program vývoje balistických střel, jež podle našeho názoru budou časem schopné zasáhnout i území v hloubi evropského kontinentu, budou představovat přímé ohrožení evropských států a jejich obyvatelstva. Jsme rovněž přesvědčeni, že Írán pracuje na vývoji mezikontinentálních střel schopných ohrozit i Spojené státy. Tento vývoj situace, ať už hrozba přichází z Íránu či odjinud, se Spojených států a jejich spojenců silně dotýká a vyžaduje vážné zamyšlení.

Podobná nebezpečí totiž mohou mít negativní dopad na naši alianční či koaliční svobodu jednání a kromě toho tyto hrozby regionálního a interkontinentálního charakteru podrývají i alianční soudržnost. Naši protivníci tak mohou těchto nebezpečí využívat k tomu, aby Spojené státy odradily od plnění bezpečnostních závazků, jež máme vůči svým spojencům a přátelům. Představa terorismu podporovaného státem a vybaveného balistickými střelami dlouhého doletu i ZHN, které by mu zajistily nevídanou volnost jednání je něco, co vyžaduje opravdu vážné zamyšlení. Co kdyby nějaká nepřátelská regionální mocnost vybavená balistickými střelami dlouhého doletu začala požadovat odchod sil NATO z Afghánistánu či Iráku? Co když Írán začne vyvíjet nátlak, aby státy Perského zálivu omezily své svazky s Evropou či změnily svou energetickou politiku? Jak by Evropa či Spojené státy reagovaly na to, že na jejich území operují teroristé podporovaní některou ze zemí, která disponuje takovou výzbrojí? Domnívám se, že pro Spojené státy a jejich spojence a přátele může být diskuse o případném dopadu existence silně vyzbrojených regionálních mocností jen ku prospěchu.

Kritickou roli při zajišťování alianční soudržnosti a svobody jednání může sehrát a podle našeho přesvědčení také sehraje právě protiraketová obrana, která v kombinaci s dalšími schopnostmi může posílit naše tradiční úsilí zaměřené proti nekontrolovatelnému šíření zbraňových prostředků.

Protiraketová obrana slouží několika důležitým cílům:

·     Zaprvé ubezpečit naše spojenecké a spřátelené země a jejich obyvatelstvo o tom, že Spojené státy se nenechají raketovou hrozbou vydírat a zejména odrazovat od zásahu proti projevům agrese či od splnění svých bezpečnostních závazků;

·     Za druhé posílit těsnější svazky v rámci aliančních smluv, jelikož proces integrace národních systémů vyžaduje velice velkou koordinovanost;

·     Za třetí odradit potenciální protivníky od soustřeďování prostředků do oblasti budování systémů využívajících balistických střel;

·     Za čtvrté odrazovat nepřátelské státy od použití balistických střel znemožňováním nečekaného útoku a tím i snižováním jejich schopnosti zastrašovat;

·     Za páté poskytnout našim vedoucím představitelům v případě krize větší flexibilitu jednání snížením nutnosti zaútočit jako první, jelikož protiraketová obrana je schopna prvotní úder protivníka odvrátit;

·     V neposlední řadě účinně se bránit proti nepřátelským raketám v případě, že odrazování selže.

Krátce řečeno, úvahy o protiraketové obraně Spojených států vycházejí z přesvědčení, že tato obrana snižuje nebezpečí propuknutí ozbrojeného konfliktu, a pokud k takovému konfliktu dojde, může výrazně omezit jeho rozsah a snížit případné civilní i vojenské ztráty. Nedávné konflikty dokazují, že v dohledné budoucnosti to bude platit i v podmínkách, jež ve světě nastaly po skončení studené války.

Jasným příkladem toho, jak protiraketová obrana může přispět k plnění koaličních záměrů, jsou války proti Iráku, k nimž došlo v letech 1991 a 2003. Jednou z věcí, jež země Perského zálivu v obou konfliktech požadovaly jako první, byla protiraketová obrana, která by chránila jejich území a místa s vyšší koncentrací obyvatelstva. Bez zajištění takové obrany by hostitelské země byly bývaly méně ochotné propůjčit své území koaličním vojskům jako základnu a nástupiště do akce.

Po zahájení bojů protiraketová obrana přesvědčila vlády i obyvatelstvo Izraele a Saúdské Arábie, že koalice pro jejich ochranu podniká veškeré možné kroky. V Saúdské Arábii tato protiraketová obrana pomohla uchránit obyvatelstvo před ztrátami na životech a ubezpečit ho, že mu v tomto konfliktu nehrozí nebezpečí. Pokud jde o Izrael, prostředky americké a nizozemské protiraketové obrany napomohly tomu, aby se země do první války v Perském zálivu nezapojila, což významným způsobem udrželo mezinárodní koalici pohromadě v situaci, kdy její součástí byly i vojenské síly těch zemí, které jsou na izraelské vojenské akce citlivé.

Jak víme, střely PATRIOT-2 byly v první válce v Perském zálivu účinné jen částečně, protože jejich konstrukce je předurčuje k sestřelování letounů, ne raket, nicméně i tak předvedly izraelskému i saúdskoarabskému obyvatelstvu, že není ani bezbranné, ani osamocené. Ve druhé válce v Perském zálivu byly použity modernější typy těchto střel, které při ochraně koaličních sil i místního obyvatelstva jak v nástupních státech, tak v samotném Iráku prokázaly téměř stoprocentní účinnost.

Jak dál?

Tyto zkušenosti nás jen utvrzují v přesvědčení, že Spojené státy musejí těsně spolupracovat se spojenci a přáteli na protiraketové obraně s cílem poskytnout civilnímu obyvatelstvu pocit bezpečí, zachovat si volné ruce k jednání a přispět k vojenské soudržnosti koaličních cil i jejich vojenské účinnosti. Prezident Bush z naší spolupráce na raketové obraně s jinými národy učinil jeden ze základních kamenů naší politiky v této oblasti.

Podívejme se na některé příklady, jak si v tomto ohledu vedeme. Začněme s NATO. Aliance v roce 2005 započala s vývojem velitelského a řídícího systému protiraketové obrany, jenž je náplní tzv. programu aktivní vícevrstvé balistické obrany bojiště a budou do něj integrovaným způsobem začleněny senzory a interceptory protiraketové obrany poskytnuté členskými státy NATO k obraně aliančních sil před útokem střel krátkého a středního doletu. V čele programu stojí francouzský generál, jeho zástupcem je Američan.

NATO rovněž dokončilo studii proveditelnosti projektu protiraketové obrany, jež zkoumala způsoby ochrany teritoria a obyvatelstva evropských členských států aliance před nebezpečím útoku raketových prostředků všech kategorií doletu. Tato studie zcela odpovídá závěrům, ke kterým jsme s ohledem na proveditelnost a vhodnost pro evropskou teritoriální protiraketovou obranu dospěli my.

S ohledem na tento záměr zkoumáme možnost rozmístění malého počtu pozemních interceptorů v prostoru Střední Evropy, jež by pomohly chránit evropské a americké obyvatelstvo před útoky střel dlouhého doletu. Bylo by to v souladu s doporučeními studie proveditelnosti, jež stanoví, že rozvoj protiraketové obrany NATO by bylo možné realizovat postupně zapojením stávajících a budoucích systémů jednotlivých členských států aliance.

Spojené státy vedou aktivní jednání se svými spojenci, a to včetně vlád České republiky a Polska, aby bylo možno určit, kterou cestou by bylo nejvýhodnější se vydat. Zároveň také rozvíjíme partnerské vztahy v oblasti protiraketové obrany i s mnoha dalšími spojenci z řad NATO. Jde například o spolupráci se Spojeným královstvím či s Dánskem týkající se radarů systému včasného varování, jež podporují operace v rámci systému protiraketové obrany. V oblasti obrany proti raketám kratšího doletu spolupracujeme s Itálií, Německem a Nizozemskem a těšíme se, že v tomto ohledu dojde k rozšíření spolupráce s našimi přáteli a spojenci.

Pokud jde o asijský kontinent, naši japonští přátelé si velmi dobře uvědomují, jakou důležitost hraje schopnost chránit své území a místa s větší koncentrací obyvatelstva před případnými útoky ze strany Severní Koreje, a proto budují samostatné, avšak interoperabilní systémy protiraketové obrany využívající námořních interceptorů Standard Missile-3 (SM-3) a střel Patriot PAC-3. Spojené státy a Japonsko kromě toho koordinovaně zabezpečují prostředky ve výši přes 2 miliardy USD pro vývoj většího a lepšího interceptoru typu SM-3, který výkonové charakteristiky stávající střely výrazně zkvalitní. Obě země rovněž nedávno uvedly v Japonsku do provozu předsunuté víceúčelové přemístitelné radarové zařízení, jež bude vyhledávat a sledovat balistické střely, které by mohly jednu či druhou zemi ohrožovat.

Veškerá tato spolupráce jak v Evropě, tak v Asii přispívá k posílení aliančních vztahů. Sdílíme se svými partnery informace, společně vyvíjíme obranné systémy a účastníme se společných vojenských cvičení. Spojené státy považují vývoj účinných systémů protiraketové obrany za průběžný proces, který se nutně bude muset kontinuálně přizpůsobovat neustále se měnícím podmínkám mezinárodní bezpečnosti. Naštěstí jsme během uplynulých pěti let v oblasti vývoje účinné protiraketové obrany dosáhli velkého pokroku:

·      Zmodernizované verze střel PATRlOT-2 a střely PATRIOT-3 v průběhu druhé války v Perském zálivu sestřelily všechny střely vypálené iráckými silami;

·      Dne 1. září při komplexní zkoušce všech operačních součástí systému protiraketové obrany pozemní interceptor vypálený z kalifornské Vandenbergovy letecké základny zasáhl a zničil cvičný cíl, jímž byla raketa vypuštěná z aljašského Kodiaku;

·      Kromě toho koncem tohoto roku americká plavidla Aegis vybavená střelami SM-3 začnou hlídkovat v západní části Tichého oceánu jakožto součást ochrany proti raketovému útoku ze strany Severní Koreje. Při testování SM-3 zasáhly tyto střely cíl v sedmi případech z osmi.

Jak po úspěšných zkouškách 1. září prohlásil ministr obrany Rumsfeld, „zkoušky budou pokračovat, přičemž některé budou úspěšné, jiné ne, ale tohle byla zkouška velice náročná a ty, které jsou teprve před námi, budou ještě náročnější.“ Jinými slovy, nezáleží ani tak na momentálních výsledcích, ale na tom, zda jsme se vydali správnou cestou. Jsem přesvědčen, že ano.

Závěr

Naše práce však zdaleka nekončí. Některé z nejnezodpovědnějších států světa i nadále pokračují ve vývoji raket s krátkým, středním i dlouhým doletem. Dělají to proto, že chtějí zastrašovat své sousedy a vykonávat nátlak na zodpovědné mocnosti, aby odradily od pomoci svým spojencům a přátelům, kteří je o takovou pomoc požádají.

V důsledku tohoto čím dál většího a čím dál rozsáhlejšího nebezpečí musejí Spojené státy a jejich spojenci pokročit nad rámec prvotního vývoje a rozmisťování prostředků protiraketové obrany. A přestože my Američané disponujeme systémem umožňujícím ochranu našeho území a obyvatelstva, musíme pokračovat v rozmisťování prostředků protiraketové obrany k ochraně svých sil operujících mimo naše hranice a chceme rovněž více zainteresovat své spojence na spolupráci se Spojenými státy na zřizování podobných prostředků pro Evropu a Japonsko.

Vláda Spojených států se po událostech 11. září 2001 dostala pod palbu kritiky za údajné nerozpoznání nebezpečí teroristického útoku a neschopnost mu zabránit. Pokud jde o nebezpečí raketového útoku, vidíme ho všichni, a já mohu říct, že bych po případném raketovém útoku jen velice nerad předstupoval před takovéto fórum, abych vysvětlil, proč jsme nejednali tak, abychom zaručili ochranu našich obyvatel, jestliže jsme získali veškeré důkazy, že nebezpečné režimy tohoto světa disponují balistickými střelami.

Splnit to, co jsme si předsevzali, nebude snadné, nicméně musíme učinit vše, abychom uspěli. Dlouhý čas, který ustavení protiraketové obrany vyžaduje, nám nařizuje pracovat již dnes co nejintenzivněji proto, abychom byli schopni zajistit i zítřejší bezpečnost našich zemí. Budeme-li postupovat společně, budeme mít dostatek odborných znalostí i finančních prostředků, a já jsem přesvědčen, že i politické vůle k tomu, abychom skutečně uspěli.

Děkuji vám za pozornost a dovolte mi zopakovat, jak nesmírně si cením, že jste mi poskytli příležitost před vámi vystoupit.